Kontakty
Exkurze
29.09.2018
Odkud rajče přišlo?

 

Možná ani netušíte, že první předci rajčete se na planetě Zemi vyskytli už před mnoha miliony let. Je tomu tak alespoň podle amerických vědců, kteří si vzali na paškál fosilní nález z Patagonie (Argentina) a pomocí molekulárních technologií odhadli jeho stáří na 52 milionů let.

Geografický původ je však stále opředený mlhou. Vědci si marně lámou hlavu tím, jestli k domestikaci došlo v Peru, anebo v Mexiku. Jedno je však jisté, praprarodiče našeho rajčate měli plody velikosti současných “cherry” odrůd a žlutou barvu. Omrknout je můžete ještě dnes na svazích jihoamerického pohoří Andy.

Na obrázku A,B,C,G a H je fosilní nález mochyně (rostlina příbuzná rajčeti).

Zdroj: © Peter Wilf a kol., Science, 2016

 

Rajče jako účinné afrodiziakum

 

A jak se rajčata dostala až k nám na talíř? Už 500 let před Kristem si na nich pochutnávali Aztékové, kteří záhy zjistili, že jejich semínka jsou také velmi účinným afrodiziakem. Chvili na to se ze superschopností rajského jablíčka těšili také jihoameričané, kterým pro změnu rostlina posloužila jako obstojný halucinogen. No a pak už to šlo ráz na ráz. Španělský dobyvatel Hernán Cortés byl pravděpodobně první, kdo v roce 1521 přivezl malá žlutá rajčata do Evropy po dobytí aztéckého města Tenochtitlan. První zmínku o této zdravé pochoutce pak ve svém herbáři publikoval italský botanik Pietro Andrea Mattioli a nesla název “zlaté jablko”, také on neopomenul jeho afrodiziakální účinky. Možná proto ho ve Francii nazvali “pomme d’amour”, tedy jablko lásky.

 

Jak “jedovaté jablko” ke slávě přišlo

 

V Itálii a dalších jižních evropských státech se rajčata dostala na výsluní brzy po svém uvedení do společnosti. Pevná pozice v evropském jídelníčku ale nebyla zadarmo. Ještě koncem 18. století bylo rajče označováno za “jedovaté jablko”. Věřilo se totiž, že mnoho aristokratů a bohatých lidí se po konzumaci rajčat otrávilo a zemřelo. Rajčata v tom však byla nevinně. V období renesance se hojně používalo cínové nádobí, které obsahovalo vysoký podíl jedovatého olova. Plody rajčete mají kyselé pH a po kontaktu s tímto nádobím docházelo k uvolňování olova, které následně způsobovalo otravy i úmrtí účastníků aristokratických hostin. Paradoxně chudí lidé, kteří jedli z dřevěného nádobí tento problém neměli a rajčatům hojně holdovali.

Nejstarší herbářová položka druhu rajče jedlé (Solanum lycopersicum var. lycopersicum) z italské kolekce z roku 1544.

Zdroj: Naturalis Biodiversity Center / Wikimedia Commons

 

Rajče zachránila pizza

 

Podobný osud jako v Evropě mělo rajče také v Severní Americe. V koloniálních dobách se rajče používalo pouze k dekoračním účelům. Do úst by ho nikdo nezval, protože folklórní zvyklosti pravily, že po jeho pozření promění jed v něm obsažený krev strávníka v kyselinu.

Pošramocenou reputaci rajčat v Anglii a následně v Severní Americe pomohly částečně napravit ve druhé polovině 18. století nově vyšlechtěné odrůdy ze Španělska a Itálie.

K oblibě této zeleniny přispěli v průběhu 19. století také přistěhovalci z Itálie, kteří na rajčata nedají dodnes dopustit. A za to, že rajče neupadlo v zapomnění vděčíme také jednomu z nejoblíbenějších jídel světa – pizze. Ta byla vynalezena v druhé polovině 80. let 19. století v italské Neapoli.

Rajčata si postupně získala oblibu ve všech koutech světa. Americké ministerstvo zemědělství dnes odhaduje celosvětový počet odrůd na 25 000, jiné zdroje tvrdí, že jich je na světě asi 10 000. V každém případě popularita rajčat stále stoupá. Globální produkce přesahuje 130 mil. tun ročně, z toho dvě třetiny sníme pěkně začerstva a zbylá třetina se průmyslově zpracuje.

Jedna z prvních obrazových zmínek o rajčeti z knihy Pietra Andrea Mattioliho (1500 – 1577).

Zdroj: WIKIMEDIA COMMONS